Balení fotovýbavy na cesty někam výš a dál je vždycky složitý proces. Obzvlášť, když ještě navíc máte rádi dlouhé expozice...
Povídání o dilematu balení, cestách vzhůru i dolů, krásném, ale nefotografickém počasí a hnusném, ale úžasně fotogenickém počasí.
Lomnický štít je, se svými 2634 metry nad mořem, druhým nejvyšším vrcholem Tater. Těch, které se honosí přídomkem „Vysoké“ už samy o sobě.
Na vrchol Lomnického štítu se vypravují za prvé turisté od Skalnatého plesa lanovkou, za druhé horolezci od Lomnického sedla po svých.
Turisté jsou v lanovce rychlejší, ale zase musí vybojovat místenku, což znamená ji kupovat několik dnů předem.
A v rezervovanou hodinu být v dolní stanici na Skalnatém plese.
V den D vycházelo zářijové slunce za jemnou žlutooranžovou oblačností. Do batohu stěhuji paklíky magnetických filtrů 77 a 82 mm. Laowa 15/2. Sonnar 55/1,8. PC Nikkor 28/3,5. Vario Sonnar 35-70/3,4. Přidávám poněkud korpulentnější Sony 100-400. Potěžkávám batoh a – nerad – ubírám Vario Sonnar. Místo něj přidávám několik akumulátorů v krabičce – energii pro Sony A7R. A v plastové tubě porci opražených ovesných vloček – energii pro mne.
Kuchařská vsuvka:
Jednou z nejskladnější forem potravy na cesty jsou pražené ovesné vločky.
Jednoduše vezmete ovesné vločky (pozor na datum spotřeby, věkovitější žluknou a hořknou a chuťově nic moc), vsypete do pánve a nasucho opražíte do zlatova až světle hněda. V závěru pražení můžete přidat trošku cukru, jen aby se roztekl a trochu zkaramelizoval. Teď to podstatné: Přidejte sušené ovoce, oříšky, slunečnicová semínka, čokoládu a jiné jedlé přísady. A to v takovém množství, aby se samotné vločky ocitly v menšině. Chystáte-li delší cestu, můžete alternativně použít vločky pšeničné. Mají menší sklony ke žluknutí.
Hotový vychladlý výrobek nasypte do dózy nebo plastového sáčku (radím dvojitý, je odolnější) a nezapomeňte přibalit lžíci. Prsty se směs pojídá dost neprakticky.
Vyrážíme z Hrebienku na Skalnaté pleso ke stanici lanovky. Chlad a připomínka místenek, rezervovaných na jedenáctou hodinu, nedovolí mnoho zastávek.
Což je škoda, dole pod Tatrami se po včerejším dešti válí nádherné nízké mlhy.
Na tatranském chodníku svítí slunce, mokré kameny občas kloužou a do toho až na Skalnaté pleso jemně povrzává kostra trekového batohu.
Kabinka lanovky na Lomnický štít je prťavá jako pidičip bezzrcadlovky Olympus.
Pasažéři jsou v ní nacpaní těsněji než fotografové na Mariině vyhlídce za podzimního svítání.
A plastové prosklení oken změkčuje obraz víc než nejlevnější čínský fotofiltr a k tomu barevně ujíždí do studeně modrotyrkysové.
Po desetiminutovém tažení vzhůru už to výš doopravdy nejde. Lomnický štít, 2634 metrů nad mořem.
Pozoruhodně se projevuje anomálie v plynutí času. Zatímco dole při šlapání z Hrebienku na Skalnaté pleso se dvě hodiny z ukazatelů záhadně natahují skoro na čtyři, padesát minut na vrcholu „Lomničáku“ nepochopitelně uteče dřív než čtvrthodina.
Magnetické ND filtry vykoukly z batohu a řekly: „Krásné počasí, nic pro nás“. Na ultraširokém objektivu stačí samotný magnetický UV filtr. A v téhle výšce se i regulérně hodí.
Tak alespoň tradiční kratochvíle se železným zábradlím. A magnetické filtry VFFOTO na něm drží a drží... bez ohledu na nadmořskou výšku.
Zrychlený čas mizí stejně jako fotografova výplata při nákupu světelného skla.
A pak už se jen slisovat do minikabinky lanovky (slovy klasika: „Stál jsem na jedné noze a ještě ne na své…“) a odjet, rychle a tentokrát směrem dolů.
A volnější procházkou zpět na Hrebienok.
V noci déšť bubnuje do plechu střechy chaty. Ráno je mokře šedavě namodralé od převalující se mlhy. Kdesi hluboko dole v údolí Studeného potoka ryčí jelen. A nad zelenými stromy i šedavými sloupy kůrovcových souší se převaluje bílá mlha. Počasí, že by jeden ani úředníka z berňáku nevyhnal.
Ovšem fotografa ano. Ze svahů a za hučením Studeného potoka. Podél něho vzhůru k Velkému vodopádu. Bílá voda v modravém šerosvitu s občasným náznakem slunce, snažícího se proniknout mlhami. Okolní siluety stromů polorozpadlého lesního porostu. Úžasně magická atmosféra.
Jen ji zachytit dřív, než zmizí, vyhnána sluncem i davy turistů.
Opatrně přelézám na skalní práh nad vodou, následován trojnožkou a fotoaparátem.
Rozkládám stativ (neskutečná volnost polohování nohou u – dnes již bohužel nevyráběného – Gitzo Exploreru se skvěle hodí) a nasazuji A7R s Laowa 15/2.
Motiv kamenné mísy je prostě předurčený pro tohle sklo. Čas na cloně 16 vychází 1/13 sekundy. Výsledek hezký, ale úplně spokojený nejsem. Přidávám na adaptér nejdřív magnetický polarizační filtr. Barva jsou sytější, hladina se neleskne a čas je 1/6 s.
Balancujíc na kamenné římse nad vodou, opět si pochvaluji nedávné rozhodnutí vyměnit šroubovací filtry za magnetický systém VFFOTO. S klasickými filtry bych se ušrouboval k smrti, protože po polarizačním filtru beru ještě ND 64x (čas 6 s) a ND 2000x filtr.
S „dvoutisícovkou” vychází expoziční čas na 4 minuty a 32 s. Spustím závěrku a po začátku expozice registruji na pozadí šumění vody nepatřičné tóny.
Pohled za záda… Na dříve liduprázdné lávce přes potok stojí asi padesát turistů, notně naštvaných že jim svou přítomností „krášlím” vodopád. Kdyby pohledy mohly zabíjet, jsem mrtvý. Padesátinásobně!
Dlouhočasník musí pro dobrý snímek leccos vydržet. Tentokrát i vražedné pohledy.
Po celé dlouhé čtyři minuty. Zaklapávám stativ, odšumování může běžet i na přenášeném aparátu. Opatrně balancuji pryč z římsy a od lávky se ozývá mnohočetné a mnohoúlevné „Ááách...“ a cvakání selfíčkujících mobilů.
Stálo to za to? To posuďte sami.
Za mne ano…
Jiří Skořepa
Vysoké Tatry - Velká studená dolina
Mlžné Vysoké Tatry - Velká studená dolina
Vysoké Tatry - hořce ve Velké studené dolině
Mlžné Vysoké Tatry - Velká studená dolina
Vysoké Tatry z Lomnického štítu
Vysoké Tatry - Velká studená dolina
